Ovce nejsou zbytečně zabíjeny kvůli své kožešině
Jelikož se prodejem ovčích kožešin a výrobků z ovčí vlny zabýváme už řadu let, mnohokrát jsme se již setkali s názorem, že není správné prodávat ovčí kožešiny, protože za každou kožešinou zůstává ovce, která zbytečně ztratila život. Nechceme si hrát na ďáblova advokáta, ale rádi bychom následujícím článkem přispěli k pochopení, že takové tvrzení odporuje významu, který člověk chovu ovcí v uplynulých tisíciletích vtiskl.
Když se naši předci rozhodli pro soužití se psy, učinili tento krok z racionálních důvodů. Pes byl vynikajícím pomocníkem při lovu nebo v boji. Ukázal svoje přednosti při hlídání a v neposlední řadě – jako věrný přítel. Domestikace psů proto probíhala rychle a masově. Možná Vás proto překvapí, že ovce (a kozy) patří společně se psem k nejstarším domestikovaným zvířatům v lidské historii. Důvody jsou sice jiné než u psa, ale stojí na stejných racionálních základech: ovce je neobyčejně užitečné zvíře.
Pokud bychom se vrátili v čase o nějakých patnáct tisíc let zpět, už tehdy bychom nalezli ovce cíleně sháněné do stád. Člověk brzy pochopil, že udržovat celé stádo ovcí po delší dobu je pro něj mnohem přínosnější, než je pro jednorázový užitek hromadně pobít. Mohl se při tom spolehnout na přirozený a silný sociální pud, který většinu druhů ovcí podporuje ke stádnímu způsobu života. A také na výpomoc ovčáckých psů – psů speciálně cvičených pro hlídání, ochranu a ovládání stáda ovcí.
Člověk se velmi brzy naučil zužitkovat všechno co ovce nabízejí. Maso bylo bezpochyby tím prvním důvodem, proč člověk zaměřil svoji pozornost na ovce. Získávat maso z hospodářských zvířat bylo mnohem snazší a bezpečnější, než lovením. Ovčí maso je ovšem poměrně specifické svou konzistencí, chutí i zápachem a ačkoliv se stalo oblíbeným v několika světových kuchyních, s oblibou masa vepřového, drůbežího nebo hovězího se v celosvětovém měřítku rovnat nemůže.
Když už musela být ovce poražena pro maso, dokázal z ní člověk vytěžit maximum. Dlouho se využívala například střeva jako pevný materiál k šití (chirurgie) nebo výpletům (tenisové rakety). Z rohů se vytvářely střenky nožů, šperky nebo knoflíky, z tuku pak svíce. Ovčí a kozí trus se v některých oblastech stále používá k vytápění, je to dobré hnojivo a ovčí moč může být také zdrojem ledku draselného využívaného k výrobě střelného prachu. Ovce tak hluboko zakořenily do lidské kultury, že nemůžeme opomenout ani jejich rituální a liturgický význam v řadě světových náboženství.
Po masu byla však nejcennějším zdrojem získaným z ovce její kožešina. Mít co jíst a zůstat v teple, to byly nutné podmínky přežití lidského druhu. Ovce mohla poskytnout dostatek obojího. Aby však ovčí kožešina nezůstala ležet ladem, bylo potřeba vyvinout poměrně náročný proces jejího zpracování. Ten dodnes zahrnuje mízdření, námok, činění, mazání a případně dobarvování. Ovčí kožešina se stala hlavním zdrojem materiálů na teplé a pevné oblečení.
Postupem času a cíleným šlechtěním přebila maso a kožešiny zcela jiná surovina, kterou ovce člověku mohla nabídnout. Vlna. Na vlně je skvělé to, že ačkoliv jde o jeden z nejrozšířenějších textilních materiálů s obrovskou škálou využití (o tom jsme psali dříve), nejdůležitější podmínkou k jejímu získání je udržovat velká a zdravá stáda ovcí. Stříhání ovcí je pro zkušené střihače otázkou několika desítek vteřin a získávání vlny nijak neohrožuje ovci na životě.
Protože chov ovcí na maso není zdaleka tak výnosným podnikáním, chov ovcí kvůli jejich vlně se stal ve světe dominantním. Člověk se navíc naučil využívat další zdroj, který mu může živá ovce poskytnout. Mléko. S ovčím mlékem je to však podobné jako s masem. Je specifické chutí i zápachem. Hlavním důvodem zpracování ovčího mléka je tak výroba kvalitního sýra a podobných mléčných výrobků. Pokud jste někdy pozorovali stádo ovcí delší dobu, zřejmě jste si všimli také toho, jak efektivní jsou při spásání trávy. Jsou to vlastně takové živé sekačky. S tím rozdílem, že se dostanou i tam, kam se nepodaří nasadit ani tu nejvyspělejší techniku. Proto se se stády ovcí můžeme v České republice nejčastěji setkat v prudkých svazích Beskyd nebo Šumavy. Udržování krajiny díky ovcím není jen romantická představa, je to léty ověřený fakt. Ten navíc prospívá všem – člověku, ovci i přírodě.
Vraťme se však k tématu, které nás přivedlo k napsání tohoto článku. Aby člověk získal ovčí kožešinu, ovce musí zemřít. Není to ale tak, že primárním důvodem pro zabíjení ovcí, je jejich kožešina. Nepleťme si chov ovcí s liščími farmami. Ovce, které jsou dnes poráženy jsou plemena speciálně šlechtěná pro maso. Stejně je tomu v případě jakéhokoliv hospodářského zvířete (prasata, krávy a drůbež nevyjímaje). Pokud to chcete vzít z jiné stránky - chov ovcí pouze pro jejich kožešinu je ekonomický nesmysl, a proto se to neděje. Je jedině dobře, pokud umíme a můžeme využít maximum toho, čím nám může být porážka zvířete užitečná a naplňujeme tak odkaz našich předků. Plýtvání je dnes ve světě víc než dost.
Tím se řídíme i my. Proto máme širokou nabídku nejen výrobků z ovčí vlny , ale také ovčích kožešin, u kterých víme, že jsou pouze vedlejším produktem chovu ovcí. Koželužství má u nás velkou tradici. Tak silnou, že kůže se k nám musely dovážet, protože počty přirozeně chovaných ovcí nikdy nedokázaly poptávku po ovčí kožešině uspokojit. Nebyl to však důvod vybíjet stáda, protože hlavní přínos chovu ovcí leží jinde, než v jejich kožešině.
A jestli nám dovolíte ještě poslední odbočku na konec, vrátíme se znovu k možná trochu přehlížené skutečnosti, že ovce opravdu patří spolu se psem k nejdéle domestikovaným zvířatům. Pes pomáhal člověku hlídat a řídit stáda ovcí, což se zdá dnes přirozené všem. Nebylo ale výjimkou, když při hlídání majetku nahradil psa agresivní beran. Dodnes se s tím můžeme setkat například v Číně nebo arabských zemích. A pozor, takový beran vás štěkáním varovat nebude...
